close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Fantasií rozvíjíš velký nekonečný příběh...

KAPITOLA 4/Noc vlků/Vivian del Castillová

16. června 2007 v 11:42 | Daniela Hadravová |  Kniha o Vivian del Castillové / Noc vlků
KAPITOLA 4
Další ráno jsem se znovu vydala na cestu, ale bez vlka mi bylo smutno. Nevěděla jsem, kam přesně jdu, ale byla jsem si jistá, že musím jít dál. Asi po dalších pěti dnech jsem dorazila na kraj lesa. Za malou nížinou se rýsovaly hory, které byly ozářeny slunečními paprsky. Rozhodla jsem se, že ještě v lese zůstanu a za soumraku, tak aby mě moc tvorů nespatřilo, půjdu dál. Uvelebila jsem se ve stínu vysoké borovice a přemýšlela jsem, kde se asi nacházím a co znamenal proslov starého vlka. Asi za pět minut jsem pokojně usnula.
Probudilo mě pomalé, teskné zavytí. I když bych to spíš nazvala zoufalým ňafáním. Vytí se ozývalo z leva,, tak jsem se tam otočila. Necelý metr ode mě se válelo opuštěné vlče. Bylo sněhově bílé a na čumáčku s černou tečkou. Mělo hluboké modré oči. Jak jsem tak přemýšlela, vlče se napjalo a hopslo na mě. Strkalo mi svůj studený čumák do obličeje a také mi ho olizovalo. Pohladila jsem ho a podrbala za ušima. Pak jsem náhle zaslechla další zavytí.
Nedaleko se válela další dvě vlčata. Rozhlédla jsem se kolem, věděla jsem, že tu někde musí být i jejich matka. Podívala jsem se do leva, doprava a pak jsem ji uviděla. Stála tam se vztyčenou hlavou a pozorovala mě svýma černýma očima. Bez jediného mrknutí se sklonila, sebrala mi vlče, zavrčela a vydala se zpátky do středu lesa. Bylo to zajímavé, ale úplně nesmyslné - proč za mnou to vlče přišlo a co chtělo?
Dále jsem se tím nezabývala, nastal soumrak. Sebrala jsem se a vydala jsem se po cestě vedoucí k horám. Cesta byla poměrně snadná, nikde nebyl ani živáček a byl svěží lehký vzduch. Komplikace nastala, když jsem došla ke vstupu do hor. Na skalnaté stěně tam byl šedavý lístek, připevněný krvavým voskem.
Hledá se :
Vivian del Castillová, která uprchla velectěnému soudnímu vrchu.
Za nalezení 10 000§
Za přivedení 100 000§
děkuje Soudní vrch
Prohlédla jsem si to se značným znechucením. Od teď si budu muset dávat velký pozor na ty podivné bytosti ve světle modrých pláštích.
Vydala jsem se po kamenité stezce mezi dvěma horskými úbočími. Byl tam příjemný vzduch a pofukoval jemný vánek. Zavřela jsem oči. Poslouchala jsem noční zvuky - vytí vlků, bručení medvědů, zpěv nočního ptactva. A navíc, měla jsem pocit, že se mi sluch nějak zlepšil. Zaostřila jsem do tmy, viděla jsem lépe než obvykle. "To je zvláštní,"pomyslela jsem si. Ale už jsem se ničemu nedivila.
Byla jsem unavená, nohy jsem těžce vlekla po kamenité stezce a potichu si naříkala. Pak jsem uslyšela zvuk, který sem nepatřil. Bylo to pěkné a hlasité lupnutí přelomené větvičky.
Otočila jsem se, za mnou stál muž. Měl na sobě přesně ten světle modrý plášť, jaký jsem už mnohokrát viděla. Lekla jsem se, ale ten tvor mi zatím nechtěl ublížit. Pomalým vyváženým krokem se ke mně přibližoval. "Stůj,"vykřikla jsem. Postava se zastavila a usmála se. Roztáhla ústa do podivného úšklebku a já jsem spatřila ty hrozivé upíří špičáky. Ten muž byl upír, o tom nebylo pochyb, ale myslela jsem, že zde upíři nežijí... Upír mezitím roztáhl ústa ještě víc, na jeho bělostných zubech jsem uviděla zaschlou krev. V jediné vteřině se na mě vrhl. Popadl mne oběma rukama kolem ramen a jeho teplý dech se mi odrážel od krku. Nemohla jsem nic dělat, držel mě pevně. Přiblížil své tesáky k mé šíji, každým okamžikem mě musí kousnout, ale neudělal to. S výrazem sběratele se nadechl vůně mé pokožky a pak mě udeřil do hlavy. Už podruhé v několika týdnech jsem upadla do bezvědomí.
Když jsem se probrala, ležela jsem na kamenité zemi. Vedle mě seděl upír a u ohně si opékal nějaké maso, byla noc. Měla jsem svázané ruce a nohy, hrozné pomyšlení. Bylo to k smíchu, ale začalo mi být v tuto chvíli všechno jedno. "Hej, ty tam,"zavolala jsem na upíra. "Mám hlad a žízeň,"pokračovala jsem. Upír se otočil, upřel na mně své do červena zarudlé oči a řekl : "Až tam dojdeme, budeš najedená dost" Upírův obličej se znovu stočil do posměšného úšklebku. Pousmála jsem se : "Ty snad neznáš dohodu mezi upíry a lidmi?" "Jistě že ji znám a ani se jí nesnažím porušit"odsekl upír. Pak se zvedl a opět mě udeřil do hlavy a já už po třetí nevěděla, co se děje.
Jakmile jsem se znovu probrala k vědomí, bylo mi již lépe. Hlad ve mně vzbuzoval touhu logicky přemýšlet. Tentokráte jsem ležela na betonu, byla jsem v místnosti o dvou metrech čtverečních. Žádná okna, jedny dveře. Zvedla jsem se. Bolela mě hlava, není divu po dvou ranách do hlavy.
Asi minutu jsem se vzpamatovávala a rozhlížela se kolem, jenže žádnou extra únikovou cestu jsem neviděla. Zkusila jsem otevřít dveře, povolili celkem snadno, ani nebyly zamčené. Vstoupila jsem do jiné místnosti, vypadala jako kuchyň. Uviděla jsem další tři dveře na prvních stálo : spíž, na druhých : koupelna a na třetích nebylo nic. Otevřela jsem první dveře. Spíž byla malinká, byly zde uložené láhve a maso. Otevřela jsem láhev, jenže v ní nebyla voda, ale krev! Odložila jsem jí stranou a odkryla jsem maso, čekala jsem čerstvé, uvařené maso - jen si kousnout. Místo toho bylo zkažené a plesnivé. Znechuceně jsem spíž zavřela a otevřela koupelnu. Ta se skládala z jednoho velkého kýble, naplněného špinavou vodou.
Poté jsem otevřela třetí dveře, tam již byly okna ovšem také upír. "Říkal jsem si kdy se vzbudíš.."pronesl znuděně. Usadil se do velkého křesla, prožraného moly. Nevěděla jsem co říct. "Jistě jsi již pomýšlela na útěk."ozval se znovu. "Máš možnost, nechám tě utéct, po minutě se vydám na tvůj lov a věř, že tě dostihnu."rozchechtal se.
Ten upír si se mnou hraje, má spoustu času a na konci následuje jediné - smrt......
"Tak mi dej alespoň něco k pití."požádala jsem ho. "Ve spíži si můžeš vybrat a pokud ti krev nechutná, máš možnost napít se vody z koupelny."jízlivě se zasmál. "Čas ti běží..."zasmál se. Vypadla jsem ven, do plic se mi nahrnul čerstvý vzduch, jenže teď musím utéct! Chtěla jsem se proměnit, jako vlk běžím rychleji, ale nešlo to. Prostě to nešlo! Zachvěla jsem se.
Neměla jsem na výběr, pokud zůstanu, čeká mně smrt, pokud budu běžet asi mě chytí a stejně zemřu. Nerozmýšlela jsem se, utekla jsem k lesu. Napadlo mě, že bych se mohla schovat, jenže upíří vynikají svým čichem a vytrvalostí.
Zrovna jsem zmizela za kmeny stromů, když krvežíznivý upír vyběhl z domku. Rozhlédl se a zamířil přímo ke mně. Pálilo mě levé zápěstí, nevšímala jsem si toho. Upír se stále přibližoval. Pak mě v zápěstí hrozně zabolelo, vykřikla jsem bolestí. Upír se dal do běhu a já také. Byl rychlejší, po stovce metrů mě dohnal. Spadla jsem.
Zápěstí mě znovu zabolelo, podívala jsem se na něj. Byl tam ten obraz velkého černého vlka, dotkla jsem se ho. A pak se to stalo, znovu jsem se proměnila. Upír se vyděsil. Myslela jsem si, že patří k těm v pláštích, ale zřejmě nějakého zabil a plášť mu ukradl. Zavrčela jsem. Upír zavřeštěl a pak se dal na útěk. Běžela jsem za ním, dohnala jsem ho. "Smiluj se..."naříkal upír. Už jsem se mu skoro zakousla do krku, ale já přece nejsem vrah.
Nechala jsem ho být. Odešla jsem k lesu. Nevěděla jsem, kde jsem a co si počnu, ovšem bylo mi jasné, že sem se již nevrátím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama